Anime je v Asii napříč vlastním proudem stejně různorodé jako v Evropě nebo Americe hraný film. Ve spoustě případů jsou tu mainstreamové tituly, ale stejně dobře je zde možné narazit na projekty, díky kterým stojí za to scénu bedlivěji sledovat snad každému. Jedním z takových je bezesporu kyberpunk Ghost in the Shell, stejně progresivní jako třeba Blade runner na západě.. Filozofie a komplikovanost, stejně jako technologická naddimenzovanost světa GITS je přitom jen zlomkem šíleností, jakých se můžeme dočkat u seriálu Serial Experiments: Lain (dále jen SEL).
Začneme-li mluvit o této 13-ti dílné abnormalitě, je výsostně důležité si říci, že SEL pojímá kyberpunk jako racionální možnost výkladu světa. Extrémnost, jež z produktu čiší, nestojí na základě zobrazení světa jako hyperfuturistické projekce, nicméně se zdá, že ony zdánlivé abstrakce se mohou uskutečnit zítra, dnes či dost možná i včera. Atemporální výraz v souvislosti s reálnou skutečností je přitom oním podtržením, které burcuje vědomí diváka k paranoidnějšímu náhledu, než u jakéhokoli jiného díla snažícího se podkopat tradiční pojetí „reality“. Navíc, každý film podle naratologického hlediska vytváří určitý „rejstřík interpretací“, nebál bych se tvrdit, že u SEL je právě takový neobvykle flexibilní v závislosti na fantazii a vpravdě vnímavosti diváka. Na první pohled nejednotnost seriálu není daná neurčitým nebo dokonce chybně podaným vyjádřením, naopak představuje globální entuziasmus detailního zobrazení společnosti (potažmo člověka jako její jednotku), a to nejen v jejím současném okamžitém jednání, ale i z hlediska novodobé historie a nekonvenční psychosociologie.
–
—
Již v tomto okamžiku je doufám jasné, že je tu mnoho prvků, které SEL diferencují od běžných seriálů, tak jak je známe z obrazovek, dokonce i v Japonském příměru. Využívá sice stejné esenciální postupy, nejtypičtějším příkladem výrazné ukončení v bezvýchodné, napjaté, akční, či jinak vystupňované scéně, nicméně se zdá být netradiční i v rámci japonské audiovize jako takové (vyvarovává se klasických topoi). V prvním případě je neobvyklý styl kresby, což nepozornější divák pochopí až časem. Hrubost a nekonkrétnost rysů (dle distance kamery, případně parafráze rozostřenosti záběru) se rychle a plynule střídá s jemnými linkami detailů, výrazné využití stínů a světla podporuje volbu kontrastních barev a komplexně specifickou barevnou harmonii, simulující netradiční vizuální zážitek. První velký projekt výtvarníka Yoshitoshiho Abe má v tomto ohledu ojedinělý design a kombinaci; nenajdete do té doby v anime stejný styl a bylo by možné diskutovat, jestli by takový koncept vůbec jinde zapadal. Naopak v SEL je Abeho kresba prvním pilířem k empatickému řádu seriálu a stejnou měrou k pomalému, až unylému narativnímu sledu pětadvacetiminutových etud.
Příběhová linka je črtána zazačátku hodně surově. Poprvé je nám představena dívka Chisa, která jakoby komunikuje s neurčitým spirituálním subjektem, poté skočí ze střechy domu a rozmetá se o popelnici, o kterou se ještě předtím opírala. Střih. Dostáváme informace o jiné 13-leté dívce Lain ze stejné školy. Získáváme představu o jejím asociálním charakteru, introvertní povaze a komplikovaně jednoduchém životě (tradiční pohled na japonský životní stereotyp). I když nám není představen její život před příběhem, máme dojem, že dosud jakoby fakticky nežila. Lain je i na svůj věk hodně naivní a ostýchavá, chodí ve sterilním oblečení, doma v dětské kombinéze medvěda, dokonalá projekce sociálního outsidera. Poprvé se s ní setkáváme na cestě do školy, kde se následně dozví, že po škole obíhají emaily od Chisy, která je ale mrtvá. Lain má vůči počítačům „přirozený“ odpor, ale i tak se překoná a dostává se tak do spirály událostí, které gradují do nepředstavitelných rovin. Lain s počítačem téměř roste, stává se sebevědomější a nebezpečnější pro svoje okolí a možná i pro sebe. Může se zdát, že to je leitmotivem celého SEL – fiktivní příběh o cestě Lain za poznáním a naplněním svého osudu, přesto tak zjednodušeně, že překážkou takové tezi je samotná polytématičnost celé série, a také interpretace nejen intencí celého díla, ale i veškeré narace.
—
Cesta malé Lain je v prvé řadě mnohem více spirituální, než si může člověk neznalý tématu představit. Po několika dílech se příběh rozbíjí na mnoho odboček, které se konstituují každým novým dílem a mnohdy nejsou završeny. V některých případech se ještě objeví symbol, který odkazuje k informaci, jež byla vyřčena před několika díly, dále se s ní téměř nepracuje. Všechno zde vyřčené by bylo možné ještě akceptovat jako konstrukce běžného tv seriálu; zlom nastává v myšlence, jejím sdělení a zpětném hledisku diváka. V katarzní výpovědi Lain o hledání smyslu sebevraždy Chisy se nám totiž odkrývá cesta přes svět další, druhé, stejně exaktní reality sítě, jako reality řekněme přírodní. Existuje na síti Bůh? Sledujeme metafyzický souboj, kde se hýbe i dalšími figurkami – výrobci počítačů řady Navi Taichibanou a její podezřelou sekcí, konstruktérem sítě Erim, tajemnými Rytíři, Bohem, jeho formulací a podstatou, existencí JÁ a definicí ega.. Lain boří hranice nejen mezi reálnými a virtuálními světy, ale i mezi fikcí příběhu a realitou jejího diváka, mezi ontologickou diskutabilitou a vědeckými fakty. Teoriím, které skrz SEL prostupují je vštěpován hmotný základ v parapsychologii J.C.Lillyho a kyberpunk se posunuje o krok zpět k současnosti. Jakoby SEL nebyla jen filozofickouměleckou hříčkou, ale jasnou a mysteriózní vizí budoucího dění; jakoby právě ten vývoj a rozmach technologií konce 20. století vedl k onomu „propojení všech lidí na nevědomé úrovni“, jež je jediným východiskem z naší „omezující podstaty“. Jakoby kyberpunk získal tu poslední součástku, která umožní lidem ho přijmout a uvěřit mu.
SEL často filozofuje; až přespříliš na to, aby byl divák schopen všechny hlavní proudy a východiska pojmout i s jejich nuancemi. Jestli toho ale není málo, dává seriál ještě mnoho dalších cest, které tvoří objemný svazek definic a teorií tzv. vysvětlení SEL, tedy přesně výklad světa Lain. Co je vlastně Lain – člověk, Bůh na síti, něčí experiment? Rozkrývání bytostné podstaty Lain je trochu podobné jako princip práce, který zaujali autoři u seriálu Akta X, každým dalším dílem, další sérií se informace, které člověk věděl překrucovaly, negovaly, zpochybňovaly a vytvářely tak samy o sobě stálý přísun dalších informací, nezávisle už na vývoji seriálu samotného. Na začátku na 100% víme že Lain je dívka. Na konci už na 100% víme, že si nejsme vůbec jistí ničím. V paměti se kumulují vzpomínky, které postavené v určitých kombinacích předpokladů vytvářejí vždy určitý systém formulací toho, co se v SEL odehrálo a jak to skončilo. Základní potenciál příběhu je potom fakt, že si divák není jistý právě jedinou formulací, nýbrž jich má v zásobě několik.
Jak vysvětlíme scénu s mimozemšťanem? Pragmaticky nemá zřejmě jiný význam než v kontextu, aby esenciálně potvrdil, že šířená fiktivní data (či informace) se časem stávají reálné zhmotněním v kolektivním vědomí; aby potvrdil sdílení informací, právě aby konkretizoval a přesně charakterizoval přímé místo, které zaujímá informace o mimozemských entitách v našem světě. Aby divák dostal drátem do oka, když se pak Lain objeví v pokoji svojí kamarádky Arisu (Alice) s tělem mimozemšťana a svojí hlavou, případně ještě o pár dílů „před mimozemšťanem“, kdy se mluví o šmírující holčičce v oblečení, které má na sobě právě ten samý mimozemšťan (zelenočervený pruhovaný svetr). To je jen jedno paradigma z mnoha, na kterém se dá demonstrovat průlet motivů skrz naraci SEL, práce s časem a informací je zde opravdu unikátní a stopování příčin a následků by bylo ještě objemnější, než luštit původní předlohy pro scény Matrixu. Přitom ještě krvelačnější a metafyzičtější by byl hon na vysvětlení postavy sestry Lain.
Je pravděpodobné, že se mnohdy dostaneme na scestí, díky mnoha výkladovým peripetiím. Pravidelný dialog Lain a oponenta, nezávisle na něm samotném, po polovině seriálu většinou vypadá tak, že fakt vyřčený oponentem je skrz Lain dementován, případně se časem jeví jako chybný sám a dostává tak původnímu záměru aktuálně mystifikovat nebo jen odvést pozornost od jiné verze, jež je nyní jediná správná. SEL je jednoduše jedním z těch projektů, které nevyžadují pouze aktivní zapojení diváka ve vyplňování mezer ve filmu, ale primárně i v následné re-konstrukci vrstevnatého filozofického rozměru; stejnou měrou jakou lineárně klade bezprecendtní otázky, je vyžadováno na ně i rychle odpovídat, přičemž ukvapené intuitivní závěry jsou žádoucí.
Předpokládám, že komplikovanost světa Lain je dostatečně nastíněna. Přesto k vizuálním a scénáristickým orgiím, pokoušejícím se divákovi vyvolat jakoukoli duševní poruchu, chybí ještě audio složka, která nenechává svojí relevantní roli ladem a dostává významu slova experiment. Melancholické tóny, střídané tichem a temně mrazivým bzučením drátů elektrického vedení vzápětí přecházejí v skrumáž digitalizovaných hlasů hovoru; klapot tlačítek klávesnice a hučení větráků počítače (či spíše techniky obecně) nahrazují rytmické tóny klavíru nebo voiceover uvedený na melodicky rockovém podkladu, vše citelně a velice střídmě importováno do vyprávění, strukturováno na statické scény a vybarveno v transcedentní dynamiku. Říká se, že nejlepší filmová hudba je taková, kterou si divák ani nepamatuje. Nejlepší hudba je taková, kterou si uvědomujete jako podklad až zpětně, teprve při vybavování scén, taková která je dominantní ve smyslu stmelení atmosféry. Není náhoda, že finální verze soundtracků k SEL se počítá na tři, z čehož jeden tzv. Cyberia mix, pojmenován podle klubu ze seriálu, představuje zajímavé remixy. Třetí, tzv. Bootleg, se dá sehnat pouze neoficiálně a obsahuje lainovské – vesměs psychedelické – ozvučení, doslova.
—
V Japonsku se poprvé SEL v televizi vysílalo během léta 1998 od 1:15 ráno, což je destruktivní čas sám o sobě, nehledě na subjekt vysílání. K pochopení světa Lain a empatie k hlavní postavě, se předpokládá jistý vztah diváka k technice, potažmo počítačovému světu, ne-li přímo internetu. Totiž existence jevů, které dostávají v SEL konkrétní rozměr a jasné tvary, má již zárodky (mnohdy i mnohem více, viz. chaty, diskuze, on-line hry a vpravdě virtuální světy, které se v technických omezeních konstruují na větších uživatelských základnách již dnes) na dnešní síti. Není od věci znát i danou terminologii, která přesahuje běžnou uživatelskou úroveň (ip, protokol,.. a jejich principy fungování).
Serial Experiments: Lain představuje fatální podívanou výlučných kvalit. Stejně neúprosně, jako se ze seriálu stává objekt uctívání jedné skupiny diváků, najde se i další, která jím bude vždy opovrhovat. To už je ale úděl umění. Je na místě poznamenat, že SEL se vyděluje z anime stejně výrazně, jako z hraného filmu vrstevnaté snímky Davida Lynche nebo vizuálně precizní Kubrickův projekt 2001: Vesmírná odyssea, přičemž zvláště tyto dvě jména neuvádím nikterak nezáměrně..