Kaze no tani no naushika

Položme si otázku: „Jak vlastně vypadá kvalitní anime pro děti, třeba i ty odrostlé?“. První na jazyk určitě přichází Princezna Mononoke režiséra Hayao Miyazaki, která už několikrát zvládla být stravitelnou záležitostí i pro naší televizi. Před Mononoke ale natočil podobný film, jen řekněme více působivý a dost komplikovanější – Naushiku z Údolí větru. Jako Miyazakiho první větší a autorský film se stal vlajkonošem elitářství u studia Ghibli.

Jak moc ale může být Naushika pohádkou, když v sobě nese tolik odkazů a vizí, oproti tradicím a jednoduchosti? Postkatastrofický film o přežívání lidí po Sedmi ohnivých dnech, kdy Boží válečníci téměř vyhladili civilizaci, jak ji známe. Příběh o špatných vlastnostech a primitivnosti industriálních velmocí, kde se oodhaluje ekologická apokalypsa, pustina, která vytlačuje lidi ze svých domovů a její pralesy vypouští jedovaté spóry, přesto i zde existuje život ve formě obřího hmyzu, se kterým neumíme žít. Naushika je o disharmonii v přírodě, člověk se zde nesnaží svojí existenci podrobovat životu ekosystému a zapříčiní i jeho otrávení.

Naushika je dívčí jméno, jméno princezny z Údolí větru, plného životodárných lesů, polí a řek, kde funguje spokojená feudální civilizace. Ona tedy zase tak spokojená není, když vezmeme v potaz pomalou otravu království nedalekou pustinou. Miyazakiho lidé z Údolí jsou jako Tolkienovy hobiti ve světě zamořeném Mordorem, jsou ostrovem naděje pro přežití. Lidstvo samo je ale dost ambiciózní na to, aby se vzdalo svojí svrchované pozice pánů planety. Tehdy přichází na scénu další knížectví, snažící se s nejrůznějšími postranními cíli zničit pustinu. Sledujeme pouť princezny Naushiky k záchraně světa před válkou s hmyzem. Blíží se totiž zkáza, jež několikrát vrhla v podobě stáda rozezlených Ohmu (japonský výraz pro krále hmyzu) lidstvo do popela.

Jak nejlépe popsat Naushiku jako personu? Snad slovem „pacifista“, mladá princezna žijící v lásce se všemi lidmi i faunou, ať už taková na sebe bere podob sebebizardnějších. Naushika brzy pochopí, že hmyz se snaží chránit prales před militantností lidí, před jejich strachem z neznámého. Přitom ekosystém v pralese se adaptoval natolik, že se snaží očistit půdu od jedů, což se ukáže jako těžko vysvětlitelné tajmeství. Situace nabírá obludných směrů při oživení posledního Božího válečníka, kterého se podařilo vykopat ze země, a který má být hlavní zbraň v konečném zúčtování s pustinou.

Miyazaki v Naushice vytvořil novou legendu o Světě, který dostává konkrétní rysy i v našem 21. století, charakteristickém katastrofickými předpoklady o neutěšeném stavu ekologie. O dívce, která je schopná zapomenout na výsadní postavení člověka v přírodě a představit si společný prostor k životu obřího hmyzu, jako dalšího svrchovaného predátora, a člověka. Ohmu připomínají písečné červy Franka Herberta (Duna), jsou opět strážci určitého přírodního úseku důležitého pro přežití planety. Také v tom, že jsou průmyslovou částí lidstva nenáviděni, a tou žijící v „souznění“, chováni v úctě.

Největší potenciál Naushiky z Údolí větru jako filmu je v empatii s ústřední postavou, která je opravdu oním etickým vzorem snažícím se o porozumění. Na tom také vztah diváka filmu stojí a padá. Je tu určitě cítit potřeba postavu idealizovat, což se promítne i do agónie, ve které zabije několik členů Torumekiánského komanda, jako odvetu za smrt otce. Miyazaki tady zasazuje Naushiku do lidského kontextu se všemi emocemi, které k tomu patří a odmítá z ní dělat představu Boha. To nakonec ve finále vede Naushiku i k volbě smrti, aby zachránila svůj lid před stádem Ohmu.

Oproti mladším filmovým dílům režiséra se můžeme v Naushice dočkat rychlejšího střihu, okamžitého přechodu ze statických záběrů do dynamických a tomu odpovídající kolísání atmosféry mezi napětím příběhu a poetickými obrazy post-apokalyptického světa, nebo naopak oázy života v Údolí větru. Podobně typická je rozmanitost prostředí a kontrast. Například u vyobrazení pralesa, poeticky padajících spór podobných sněhu, a jeho vražednosti, jedů, agresivity lidských plánů, tanků a antihmyzích pušek.

O vytříbených úhlech kamery se dá u anime mluvit často, zde je potřeba Hideshi Kyonenovi vzdát hold. Nevyhnete se ale ani klasických erotických obrazů, když Naushika létá na svém kluzáku (Meheve – z racek) v obleku s minisukní. K tomu tématu se nakonec na internetu vedou vášnivé diskuze, jestli jí tvůrci vůbec obdařili kalhotkami. S hudbou je to obtíž, jelikož orchestrální klasika z většiny filmu je víc než dobrá, maintheme skvěle ponurý a atmosféricky reflektující degeneraci celé planety, jakmile začne Joe Hisaishi používat syntetizátory, sjede zvuk do končin, kde je lepší nasadit ironický úsměv. Určitě je také dobré si říci, že jedním z animátorů byl Hideaki Anno (později Neon Genesis Evangelion), z jehož ruky se zrodily postavy Božích válečníků.

Naushika z Údolí větru je bezesporu to nejlepší, co od Miyazakiho můžete dostat. Vládne dobrou atmosférou, má spád a vizuálně se pohybuje na umělecké straně anime (kresba). Navíc charakterizuje náš příšerný vztah k ekologii a dává příklad, jednak kam bychom mohli dojít, a také že tu vždy musí být někdo v opozici, kdo bude mít tolik síly, aby nás před sebou samými zachránil. Že je Naushika v tomhle směru opravdu víc než adresná, připomíná i dávný zákaz promítání filmu ve východní Evropě z iniciativy ekologických organizací, kvůli vyvolávání poplašné zprávy. Samozřejmě v tehdejší politickém klimatu se dělo všelicos. Nakonec, i když je Naushika výpovědí dost vrstevnatá, jde o divácky příjemný a někdy i humorný kousek.

Napsat komentář

[anime#intersection]

„Na světě je zavedeno, že spousta hloupých si hraje na chytré. Z chytrých, kterých je na světě nedostatek, jen ti nejchytřejší si hrají na hloupé.“ Jan Werich