Neon Genesis Evangelion

Kdo se byť jen otře o anime scénu, musí hned zákonitě narazit na seriálovou klasiku Neon Genesis Evangelion (zkráceně Evangelion). Je to stavební prvek, kde pojem „klasika“ není v žádném případě od věci. Z pohledu diváka evropské filmové tradice máme jistý automatický nadhled, z jakého hlediska na filmovou tvorbu nazírat, což ve výsledku působí, že s tím co se považuje za pravé a signifikantně klasické anime (zjednodušeně ani moc umělecké, ale zase ne moc povrchní) nám anime styl připadá přehlcen klišé, povrchností, nestřídmostí a určitou perverzností. Evangelion je tím středem, kde se styl může lámat, zasahuje dost metafyzických bodů a ryze uměleckých pasáží na to, abychom ho mohli glorifikovat, zároveň obsahuje každý neduh, který japonskou animaci kontaminuje.

Ve své velikosti je Evangelion dokonalým shrnutím všech šílených a klasických představ, které o anime po světě kolují, úctyhodné sebeironie a filozofického jádra, jež opět nenechá diváka klidně sledovat, ale upjatě formulovat a konstituovat analogie probíraných témat s vlastním životem. Evangelion by mohl být pravým reprezentantem Japonského anime na filmové olympiádě, kdyby nějaká taková existovala. Evangelion samozřejmě nejvíce charakterizuje ústřední téma – souboje obřích robotů (MECHů, tedy robotů pilotovaných lidmi) Ev a Andělů. A nebylo by to správné anime, kdyby nemělo nejblíže ke školním lavicím, v tomto duchu mohou pilotovat Evy jenom 14tileté děti.

Komplexnost Evangelionu se projevuje už zde, hrdina není jeden jeden, a ani se nejedná o stejnou generační skupinu. Celým příběhem prochází několik lidí od trojce pilotů Shinji, Rei, Asuka, přes velící Katsuragi, až po doktora Fuyutsuki Kouzou, které dává dohromady elitářská organizace NERV, bránící Zemi před útoky obrovských biomonster, paradoxně andělů. Přestože zde anděl může z estetických příměrů člověka vypadat jako slušná zrůzda, chápe se a nehlíží na ně jako na vyšší formu života – až někam k Božství. A jsme opět u polytématičnosti série, která stejně ladně přechází od prezentace diegeze, jakožto směsi reálného světa a katolické represe, k mezilidským vztahům a dynamickým akčním soubojům, střídaným komplexy dětských pilotů. Evangelion nabízí mnohé, jde v tomto duchu mnohem dále, než by bylo v západním filmu běžné a dokáže si (tradičně východně) vytvořit prostor pro jakékoli technické odbočky, kamuflované v filozofické upřesnění světa Evangelionu (konstrukce superpočítače MAGI, specifikace Ev, Tokyo3) nebo jen politické body upozorňující na takzvané pravé hybatele věcí.

Naštěstí Evangelion většinou pátrá jen tak daleko, aby se byl schopen udržet v pozornosti dvou hlavních tras – otevřené války lidstva s anděly a psychologické drama vytržené z běžné, laxní periferie do hlavní úlohy. Otázkou pak je, jaký odkaz nese samotný boj anděla a člověka, jakou roli hraje v životě lidstva Bůh, zda je touha po přiblížení Bohu destruktivní budoucností nebo jen počátkem nové formy. Pro anime typickým rysem je nechávat prostor pro diskuzi všem postavám a nad to i divákovi. To s sebou nese několik výsledků.. Za prvé je zde půda pro zasetí zpochybňení pravdy a jejího hlediska, dílo tak získává rozměr honu za myšlenkou (nejen odpovědí, ale i otázkou) a jejícho dekódování, či jen odhalení mezi řádky. Za druhé se autor vyvaruje chybného, prezentuje hypotézy, které jsou skrz postavy determinovány a divák si musí vybrat tu, které chce jednoduše věřit, pakliže vůbec nějaké. Intriky mezi organizacemi řídícími lidskou obranu inklinují k degeneraci boje o moc a stávají se prvkem odkazujícím k našim současným globálním, a nejenom politickým, problémům.

Ani jednotlivé postavy Evangelionu to nemají jednoduché. Charakterové typy střížené seriálu scénáristou a režisérem Hideaki Annem jednak precizně tvoří psychologický model vzorku společnosti, kde nechybí introvertní povahy mučené extrovertními, kde se střetávají negativní povahové rysy s pozitivními, kde (scénáristovo) postavy nakonec musí čelit vlastnímu strachu a stínům. Anno na jedné straně promítá do postav svoje osobní rysy, některé dále kombinuje s filozofickými, historickými a náboženskými symboly. Evangelion je kompletním třináctihodinovým rozborem, který dává nějaký smysl až v kontextu posledních dvou dílů z šestadvaceti. Naopak v takovém světle se zdá, že žádná z těch idylických, patetických a sociálně dramatických pasáží neměla menší smysl než zbytek.

Na hlavních postavách se dá dobře demonstrovat obecně platná teorie (tedy ne vždy použitelná) o typologii kresby postav. Modré vlasy a červené oči Rei naznačují její jedinečnost a mysteriózní původ, kdežto hnědé vlasy Shinjiho napovídají tradiční japonskou výchovu a introvertní povahu, stejně tak červené Asuky předznamenávají temperamnet, extrovertnost a jistou agresivitu v diegezi.

Náboženství je zde skrz paradigma násilí vytlačováno na exaktní formulace vlastní hranice osobnosti, definice svého Já a vztahu k vyššímu bytí, včetně ztotožnění křesťanských symbolů a omyly, kterých se můžeme v takovém vztahu dopustit. Spirituální složka fabulace je jednou z méně doceňovaných rysů Evangelionu, což je dáno jeho zavádějící jednoduchou konstrukcí faktů, jež jsou jakoby přístupné každému diváku, nicméně myšlenka a její zpětná rekonstrukce se stává někdy pro publikum překážkou. Evangelion je proti vážným tématům odlehčen humorem, nejen pro čisté divákovo pobavení. Stín podezření padá v případě scény s plechovkami piva a Shinjiho přirozením na sarkasmus adresovaný cenzuře anime, která má i přes značnou volnost svoje limity. Svým samostatným humorným dílem vyplňuje seriál tučňák Pen-Pen a jeho pózy, případně epizodky z domácnosti kapitána Katsuragi orámované úchylným groteskovým hudebním podkladem.

Kresba a animace je na poměrně slušné úrovni. Generální detailnost a stabilní kvalita je zárukou tradičních japonských reálií, které jsou považovány za klasickou ukázku televizního anime (vypjaté výrazy v obličeji, výrazné přechody emocí podporované rychlými reakcemi jak v mimice, i v postoji, neurčitost pozadí při přechodu do akční scény). Evangelion drží laťku na vysoké úrovni, jež se snaží o specifickou stylizaci světa, ne o blízkost k reálnému vyobrazení. Shiro Sagisu získal ocenění Animation Kobe za hudbu k Evangelionu, kombinace synthpopu, chytrých originálních motivů a doplněné klasikou Beethovenem nebo Bachem se střídá v celé sérii. Synchronizovaný souboj dvou Ev je potom přímo orchestrem ve smyslu vizuálním i audiálním.

Celkové vtipné zaobalení a výrazná myšlenka dávají Evangelionu punc vrstevnatého a zajímavého díla, díky metafyzickým odkazům a relativní vyváženosti můžeme mluvit o klasice, nové vlně, která restartovala anime tvorbu 90let. Evangelion je tím mezníkem, kterým neopovrhne nikdo, kdo se trochu o anime zajímá, jednoduše proto, že nabízí pro každého něco. Na úspěch 26 dílů NGE navázalo ještě několik celovečerních anime filmů, jako End of Evangelion s alternativním závěrem a další nabízející příběh z „reálného“ světa, kdy jsou Shinji a Asuka kamarádi a Rei jejich spolužačka. Nicméně ryzí Evangelion čítá třináct hodin seriálu melodramatické rezonance.

Napsat komentář

[anime#intersection]