Mind Game

Studio 4°C film (www.studio4c.co.jp) je na japonské scéně od roku 1986 a má na kontě několik zvučných projektů jako Steamboy (nejúspěšnější), Princezna Arete (nejzajímavější) nebo jeden z Animatrixů (esteticky, a i jinak nejzápadnější). Pozice studia na japonském poli animovaného filmu je asi taková, jako na Západě nálepkujeme Disney, Pixar, Bratři v triku, potom na japonské anime scéně platí zvučnost jmen Gainax, Ghibli nebo Bones. Odlišuje je jak zásadně jiný styl kresby, animace, hudby, motivů, tak i dílčí nuance a manýry. Je v tomto směru i dekódovatelné, že studia dále reprezentují silnější individuality z jejich středu. Oshii, Miyazaki, a stále také platí jistá univerzalita studia a výrobního postupu, rozumějme i ke škodě, i nějakému tomu diktátu.

4°C je sdružením animátorů původně bez studiového angažmá (ať už z jakéhokoli důvodu) a jeho doménou má být ona volnost, kterou si studio, respektive animátoři, hodlají zachovat. Steamboy je klasika po všech stránkách anime stylu (to znamená i těch „špatných“), Animatrix naopak poněkud exces v různých pohledech. Nejasná koncepčnost studia má však jednu velkou výhodu, to je autorská volnost. Právě proto třeba mohla vzniknout v roce 2001 krátkometrážní výstřednost Cat soup, lynchovsko-kubrikovský ultrasonický impuls vyslaný do světa lidí ze světa vzpřímených kreslených koček. Na scénáři se podílel Masaaki Yuasa, který se poté angažoval v další invenční akci z dílny 4°C – u anime Mind Game.

Grafická neotřelost, nápaditost, důvtip a vizuální hra s jemně črtanou ostrou kresbou postav je dílem Yuichiro Sueyoshi, který navíc umně korigoval prolínání kresby s občasnými fotomontážemi obličejů. Významná experimentální forma spolkla objemnou práci animátorů a výsledkem je výtečný podklad pro příběh. Nebo i naopak. Dříve neotřelé posunutí mangy do euroamerické hrany a proporcí je dnes už vidět častěji. Klasická topoi – kapka potu, smích, pláč, údiv, tedy komplexní charakteristické zvýraznění emocí v anime/manze – jsou jako klišé částečně zastřena nesvázanou vizuální formou a v podobném směru i nesvázaným dějem a světem celkově. Mind Game, ač komedie, se zdá být místy hlubokomyslná, méně excesivní oproti žánrovým komediím pro holky a kluky (shounen&shoujo) – u nás v podobném postavení jako crazy komedie – jen se specifickým smyslem pro humor Japonců.

Dle „tradiční příručky“ anime můžete Mind game pustit a zahodit většinu předsudků a očekávání, v tomto směru dostává titul svému jménu, protože děj je naprosto nepředvídatelný a ze začátku i antikomediální. Postupně se nabalují scény, kdy je potřeba překlenout pocit trapnosti, jež doráží. Akcelerátorem podobných může být hýžďový výpad (explicitně) proti pistoli, vpravdě úchylné a infantilní dialogy, excentričnost s jakou Robin Nishi (autor mangy a zároveň hlavní postava) podává stokrát a jednou propírané mezilidské vztahy. Ale nyní zase neotřele a pod povrchem se nenápadně skrývá polytématičnost jinak vcelku přímého příběhu.

 

Nishi ukazuje tlustým prstem a odhaluje premisu, že život nás všech je ubohý a lidé za to budou potrestáni. Třeba je ustřelení hlavy ve dvaceti letech vykoupením z deliria, který si někdo kacířsky dovede pojmenovat jako „život“. V pozadí stojí stín komentáře sebevražd? Určitě společenské téma nejen v Japonsku. Nishi, částečně se stylizující do postavy Boha, který zde zároveň hraje roli komického prvku, dává svému kreslenému svěřenci druhou šanci a hecuje ho k životním výkonům. Pamatujte na Coelhovo „když dostatečně věříš, tak se celý vesmír spojí, aby se sen uskutečnil“. Vesmír, Bůh, sebevědomí, snaha, faktem je, že Mind Game parafrázuje tuhle fabuli, a to invenčně a předsudků.

Je potřeba vidět za Mind Game pořád komedii proplouvající generačním tématem (dospívání), která je také z velké části věnovaná existenciálnímu problému. Tedy i cílená na dospívajícího diváka, teenagera, jelikož společným tématem je smysl života a jedna z odpovědí je tu životní partner, naplnění víceméně biologického snu a sociální potřeby člověka jako druhu.

Hudba je v animaci silný prostředek, Mind game se ve své dynamičnosti obrací k elektru a j-popu. Jakkoliv jde o poddtext a nemůžeme říct, že by skladatel Seiichi Yamamoto vytvořil něco exkluzivního, eklektičnost hudebního podkladu formátu dobře sedí.

Specifický postoj je třeba zaujmout u stylizovaného humoru, který se dá chápat hlavně zezačátku jako infantilní potřeba zaujmout. Není však stabilně nenápaditý, inovační postup a opravdu promyšlený vtip se vede často za hranici do trapnosti. Kdy se vám dělá fyzicky špatně z toho, na co se díváte. Ale to je to japonské dotahování věcí až do konce, na což je potřeba vytvořit si odstup a nebrat to tak vážně. Mind game je v první řadě komedie, která má bavit, až v té druhé si možná divák také řekne, že by se měl nad svým životem na chvíli zamyslet a jednat.

Napsat komentář

[anime#intersection]

„Láska vdaných žen je nejcennější na světě, manželé o tom ovšem nevědí.“ Oscar Wilde